Mrtvě narozené miminko

O narození mrtvého dítěte

Smrt dítěte před narozením je jiná, než ostatní úmrtí.

Anne-Maree Polimeni je matkou, manželkou, psycholožku a aktivistkou zabývající se tématem porodu mrtvého dítěte po té, co v roce 2015 sama takové dítě – syna Rafaela – porodila.

Je mi líto nás všech, kteří to prožíváme, kteří víme své a nemůžeme se už tvářit, že porod mrtvého dítěte se nás netýká, že toto téma neexistuje.

Jsem matkou tří chlapců – Luisovi je šest, Jude má 4 roky a byla jsem 28 týdnů těhotná, než Rafael zemřel. Obvykle si úzkostlivě chráním své soukromí, ale tentokrát jsem se rozhodla podělit se o svůj příběh a o své pocity, protože to považuji za velmi důležité. Jednak nechci, aby se na Rafaela zapomnělo, a pak také cítím velkou potřebu zvýšit povědomí o tématu porodu mrtvého dítěte. V současnosti je to skutečné tabu a tak se chci alespoň pokusit začít o tom mluvit, chci udělat něco pro Rafaela a tisíce dalších australských rodin, které to také zažily.

Ve 28. týdnu těhotenství byl můj syn osobou, členem naší rodiny. Ještě dříve, než byl Rafael počat, jsme mnohokrát diskutovali se staršími chlapci o možnosti mít další dítě. Když jsem byla těhotná, povídala jsem si s ním každý den. Také chlapci na něj mluvili, dotýkali se a líbali mé bříško. Mluvili jsme o tom, co budeme dělat, až se narodí. Byl také členem naší širší rodiny, byl vnukem, synovcem a bratrancem. Všichni jsme se připravovali na jeho příchod, zařizovali nejrůznější věci. Jeho smrt zasáhla mnoho lidí. Když to shrnu, Rafael žil uvnitř mého těla 28 týdnů a myšlenka na něj existovala dávno předtím, než byl fyzicky počat.

Stále na Rafaela myslím. Mohu upřímně říci, že neuplyne více než několik minut bez toho, abych si na něj nevzpomněla. Je stále se mnou. Můj spánek je lehký a nepokojný a mé myšlenky se stále vrací k Rafaelovi. Chlapci se o něm zmíní téměř každý den – ne proto, že bych toto téma načala já, ale proto, že také prožívají tu hlubokou a zdrcující ztrátu svého bratra.

Tu ztrátu a zármutek prožívám na mnoha úrovních, každý den kolísám mezi různými pocity. Existuje také spousta otázek, na které nikdy nedostanu odpověď. Je mi Rafaela líto, že nikdy nepoznal život.

Je mi líto nás všech, kteří to prožíváme, které víme své a nemůžeme se už tvářit, že porod mrtvého dítěte se nás netýká, že toto téma neexistuje. Víme, co je ochromující smutek.

Už se nikdy nedozvíme, jakou by měl barvu očí a jaké by měl vlasy. Byl by blondýn jako Luis nebo by měl snědou pleť jako Jude? Nikdy se nedozvíme, jakou by měl povahu a jak by zapadl do naší rodiny. Kým by se stal, až by vyrostl? Je mi líto mých synů, že nemají malého brášku, na kterého se těšili. Je mi líto mého manžela. Vzala jsem si skutečně optimistického a bezstarostného muže, který dosud nevěděl, co je to velká bolest. Nechci, aby se změnil. Je mi líto, že nedostal šanci být Rafaelovi tátou, ukládat ho ke spánku nebo ho učit hrát fotbal.

Je mi líto mě samotné. Jsem smutná z toho, jak se změnila moje představa o mně samotné jako sebejisté a schopné ženě. Jako matka jsem ho měla chránit, ale neochránila jsem ho… nešlo to. Zemřel uvnitř mého těla, které mu mělo být bezpečným a pohodlným domovem až do doby, kdy se měl narodit. Cítím se zrazená svým vlastním tělem. Něco bylo špatně, ale proč? Mohu ještě svému tělu důvěřovat? Mohu ještě důvěřovat sama sobě a svým instinktům? Když jsem cítila méně pohybů několik týdnů předtím, než Rafael zemřel, proč jsem hned neběžela do nemocnice, ale místo toho jsem si pomyslela, že jsem paranoidní?

Dlouho jsem přemýšlela o tom, že chci mít další, třetí dítě. Věděla jsem, že jsem ještě neskončila, ale měla jsem nejrůznější obavy a chtěla jsem si být jistá, že dělám správné rozhodnutí. Bála jsem se, že už jsem moc stará, že nezvládnu tři děti, že nebudu mít dost času věnovat každému z nich dostatek pozornosti, že to bude zátěž pro naše manželství, že Jude bude „prostředním“ dítětem… Mé obavy byly nekonečné. Nakonec všechny mé obavy přehlušil stále silnější hlas, že jsem ještě s dětmi neskončila. I teď, ve chvílích kdy zoufale toužím po dalším dítěti, si nemohu pomoci, ale myslím, že to byl způsob, jakým mi vesmír dal najevo, že jsem udělala špatné rozhodnutí. Zármutek si skutečně pohrává s lidskou myslí.

Smrt dítěte před narozením je jiná, než ostatní úmrtí. Nikdo s vámi neposedí a s úsměvem nezavzpomíná na staré dobré časy. Nejde to. Není tady nic, na co by se dalo vzpomínat, kromě kopání a pohybů uvnitř vlastního těla. Na úmrtí dítěte před narozením není nic dobrého, žádný líc. Je to příliš těžké. A to je důvod, proč se o tom nemluví.

Nikomu se samozřejmě nechce vžít se do naší situace, představit si naše utrpení. Nikoho neobviňuji. Ani mně by se nechtělo. Dříve jsem se také vyhýbala tématu mrtvorozeného dítěte. Právě proto o tom potřebujeme začít mluvit. Existuje mnoho rodin, které prožívají stejnou ztrátu. Jestliže o tom začneme mluvit, začne se vytvářet něco pozitivního, lidé budou téma více vnímat a jen tak se pomalu může stát zdravotnickou prioritou.

Protože Rafael zemřel, nevím teď, kdo jsem. Tento rok jsem se měla stát matkou novorozence. Měla jsem být matkou tří chlapců – živých chlapců. Měla jsem prožívat rušný, chaotický život s nedostatkem spánku, kojením, plenkami, pokroky a zázraky…a být šťastná – ale nejsem.

Problém je, že se nemohu vrátit do starých kolejí, už nejsem stejná, jako před těhotenstvím. Změnila jsem se a už nikdy nebudu stejná. Musím si teď znovu vybudovat identitu, něco, co jsem neměla v plánu. Chci, aby se o úmrtí dítěte před porodem začalo diskutovat, zvýšilo se povědomí mezi lidmi, chci napomoci k tomu, aby se téma stalo prioritou státního zdravotnictví. Tento rok měl být o Rafaelovi… A jsem odhodlaná dosáhnout toho, aby skutečně byl.