Pro sourozence

Při nečekané ztrátě miminka

I ostatní děti v rodině potřebují podporu, protože pokud věděli, že se má miminko narodit, mohou být hluboce zasaženy smrtí, ale nemusí mít rozvinutý slovník ani prožitky, aby o své bolesti uměly mluvit. Správná slova pro malé i větší děti potřebují najít rodiče, širší rodina, přátelé či učitelé.

„Pár týdnů po porodu mrtvěrozeného druhého syna náš dva a půl roku starý řekl z čistajasna ‘Tenhle dům je pro mě tak smutný’ Zjistili jsme, že potřebujeme nějakou pomoc a něco změnit.” maminka

Zprávu o ztrátě milovaného a očekávaného sourozence neříkejte dětem na noc.

Malé děti rády chodí během noci k rodičům do postele, využijte ráno na mazlení a tulení s nimi a sdělte jim, co se stalo. Nechte si dostatek času pro tuto chvíli. Očekávejte otázky, odpovídejte na ně pravdivě, úměrně věku Vašeho dítěte a možnostem chápání.

Používejte správné výrazy. Nebojte se slov zemřít a smrt. Neříkejte, že miminko usnulo. Děti si to často přeloží do jiných souvislostí a bojí se potom chodit spát.

Sdělování těchto informací velmi často musí zvládnout tatínek. Muži se bojí, že se při tom rozpláčou…Nebojte se projevit tyto emoce, vždyť kdy jindy byste měli plakat, když ne při ztrátě Vašeho miminka. Vašim dětem neublíží takto projevená emoce. Možná budou také plakat. Obejměte se, sdílejte navzájem svůj smutek. Máte právo truchlit.

Řekněte svým dětem pravdu co nejdříve. Nemá cenu odkládat to na později. Děti jsou velmi citlivé a dobře vnímají, že se děje něco špatného. Pokud s nimi nehovoříte, mohou mít pocit, že za to můžou.

(pro článek byly použity informace z materiálů společnosti SANDS)

MKP_2410

 

Při očekávané ztrátě miminka

Pokud jste se jako rodiče dozvěděli o očekávané smrti Vašeho miminka a máte další děti, které se na příchod miminka těší, určitě se ptáte: Jak jim to vlastně máme říct?

Je vhodné nic nezapírat. Děti jsou citlivé a Váš smutek a obavy vnímají.

Jedna věřící maminka si pro své děti vymyslela následující pohádku.

Můžete ji buď použít tak jak je a nebo si ji upravit podle své situace.

Dětem bylo tehdy 2,4 a 6 let. Dlouho jsem přemýšlela, v té době u nás doma byl populární sv. Petr, protože „má přece ty klíče od celého nebe“/hláška našeho čtyřletého syna/. A protože se u nás doma před spaním povídaly pohádky zpaměti na přání, tak jsem jim jednou večer před spaním začala vyprávět tuto pohádku:

O andílkovi Vojtíškovi

„Byla jedno jedna rodina, jmenovali se Novákovi. Tatínek chodil do práce, maminka se starala o jejich dvě děti a psa, měli doma moc hezky a každý k nim rád chodil na návštěvu, protože u nich bylo dobře. Pánu Bohu se to moc líbilo, to jak se mají rádi, jak se k sobě hezky chovají a přemýšlel nad tím, že by jim měl dát nějaký dárek, za odměnu, že jsou takoví hodní. Nevěděl ale, jaký. Dlouho nad tím přemýšlel, ale nic ho nenapadalo. Svatý Petr viděl, že je Bůh zamyšlený, tak se ho ptal, co ho trápí. A Bůh mu řekl, že by rád obdaroval rodinu Novákových, ale neví jak. A tak přemýšleli spolu, až svatého Petra napadlo: “Pošli jim anděla!“ „Ale jak poznají, že je to dárek jenom pro ně, andělé jsou přece neviditelní!“ namítl Pán Bůh. „Tak jim dej miminko, to se hned po narození zase vrátí do nebe a oni tak budou vědět, že mají v nebi svého anděla!“ To se Bohu moc líbilo a tak to také udělal. Novákovým se narodilo miminko, které hned, jak si ho všichni pochovali a popusinkovali, se vrátilo zpět do nebe a tam dávalo na svoji rodinu pozor. A doma všichni věděli, že mají v nebi svého anděla, a že když je bude cokoliv trápit, můžou mu to říct. Všichni byli moc šťastní – Bůh proto, že je mohl obdarovat, svatý Petr proto, že mohl poradit Pánu Bohu /to se moc často nestává/ a v rodině Novákových proto, že věděli, že je má Bůh moc rád, když jim poslal jejich zvláštního anděla jenom pro ně. A zazvonil zvonec a pohádky je konec!“

A čekala jsem, co bude. Náš čtyřletý syn byl od malička velmi zvídavé dítě, dokázal si dávat věci do souvislostí a taky že jo. Přišel za nějaký čas s otázkou:“ Mami a my budeme mít miminko nebo anděla?“ „Tak to mě nenapadlo, vidíš, musím se zítra zeptat pana doktora,“ byla moje /dlouho připravovaná/ odpověď. Druhý den jsme s manželem zašli na kafe, koupili domů zákusky a jeli za dětmi. Dojeli jsme domu, přede dveřmi bytu jsme oba na tváři vydolovali jakýs takýs úsměv a vešli domů. Děti už na nás čekaly, my jsme vybalili zákusky, uvařili si další kafe, sedli jsme ke stolu spolu s dětmi, které netrpělivě čekaly, co říkal pan doktor. Pomalu jsem odpovídala: „Pan doktor říkal, že budeme mít anděla!“ „Tak to teda ne, ať si ho nechá, já chci normální mimino!“ byla reakce našeho čtyřletého syna. Odpověděla jsem mu na to, že takový dar se neodmítá, že asi musíme být moc hodní, když nám Bůh dává takový velký dar. A že to musíme oslavit, proto jsme koupili ty zákusky, protože to není samozřejmost, takový dar. Od té doby vím, že vždycky dostanete sílu zvládnout těžkou situaci, když je to potřeba, prostě to dáte. I s úsměvem. A v tomto duchu jsme si užívali celé těhotenství. Zní to asi divně, ale bylo to nejhezčí těhotenství ze všech.                                                                maminka Helena