Náš zázrak

Náš zázrak aneb jdeme si vsadit Sportku!

Psal se srpen 2013, kdy jsme se s manželem vzali a rozhodli se založit rodinu. Jenže měsíce utíkaly a stále nic. V březnu 2014 to přišlo – byla jsem těhotná. Měla jsem obrovskou radost a nepřipouštěla si žádné problémy – proč taky? Bohužel problémy tu byly a zřejmě veliké, protože miminko to nepřežilo a já poprvé v životě potratila. Bylo to v 7. týdnu. Mnoho lidí se ke mně stavělo velice (pro mě v tu chvíli) necitlivě a snažili se mě uklidnit tím, že to …“přeci vůbec ještě dítě nebylo“, že „jeden potrat, žádný potrat“, že „všechno zlé je k něčemu dobré a alespoň budu mít větší klid na školu“…

Tehdy jsem se na Boha zlobila a dlouho mě trápila otázka „proč?“ Snažila jsem se uklidnit alespoň tím, že snad toto děťátko není jediné a že se brzy zase budeme radovat ze dvou čárek na těhotenském testu. Bohužel radost se nekonala. Nedařilo se mi otěhotnět. Absolvovala jsem řadu vyšetření u několika lékařů a všichni se shodli na tom, že je větší šance vyhrát jackpot ve Sportce než mít vlastní dítě. Bylo to strašné období plné depresí, vyšetření, zkoušení všelijakých přípravků a planých nadějí. Po cca 3 letech jsme již přestali doufat. O to větší však bylo překvapení, když jsem v srpnu 2016 zjistila, že jsem těhotná.

Byli jsme z toho nadšení a věřili jsme, že nás Bůh vyslyšel a že už všechno bude v pořádku. Bohužel nebylo tomu tak – i toto těhotenství skončilo na konci 7. týdne (22. 8. 2016). Byli jsme z toho na dně, ale díky mnoha modlitbám a mší svatých jsme se dokázali tohoto pocitu zbavit a zaplavil nás pokoj a obrovská vděčnost. Pokoj, že to maličké je v dobrých „rukách“ a že mu nikde nemůže být lépe než u Boha a vděčnost, že nás Bůh vyslyšel a dal nám děťátko, i když jen na chvíli a zcela jinak, než jsme si to my představovali. Byli jsme s manželem smutní, ale ta vděčnost a ten pokoj byl naprosto omamný. Dny utíkaly, mě začal nový semestr na navazujícím studiu a dostavila se únava. Žila jsem v domnění, že je to z toho zápřahu na začátku semestru a ani mě nenapadlo, že bych mohla být těhotná. Když už i manžel Jirka si všimnul, že jsem nějaká jiná, zkusila jsem si udělat test a byl pozitivní! Bylo to přesně dva měsíce po potratu, kdy Bůh udělal (opět) obrovský zázrak.

Daroval nám miminko. Velikou radost vystřídal ještě větší strach, neboť jsem stále krvácela. Ani první návštěva u mojí gynekoložky nebyla nějak povzbudivá – odcházela jsem od ní a uších mi znělo, jak při pohledu na ultrazvuk jen suše konstatovala „ano, je tam embryjko, ale žádné naděje si nedělejte, beztak zase potratíte“. Ten strach, že se její slova naplní, mě naprosto paralyzoval, nedokázala jsem dělat vůbec nic, jen se modlit. Celé dny jsem k Bohu vysílala své úpěnlivé modlitby, aby maličké bylo v pořádku a pokud ne, aby nám dal sílu to zvládnout. A Bůh naše prosby vyslyšel. Komplikace jedna za druhou přicházely a zase odcházely (hematom, placenta previa, krvácení z čípku, ….) a mrňouskovi se dařilo dobře. Každičký den byl pro mě zázrak, bylo to pro mě znamení, že mě Bůh slyší. Dny plynuly a nastal termín porodu – a nic. Naše holčička (pohlaví jsme si nechali říct až ve 37. týdnu) byla nacpaná u mě pod žebry a bylo jí fajn, proto jsem byla objednána na 10.7. na vyvolání porodu. Porod však začal již o den dříve a byl komplikovaný – malinké padaly ozvy, dusila se, já jsem upadala do šoku a nález byl stále jako již několik týdnů před porodem, ačkoliv jsem měla již 37hodin kontrakce po minutě. Věřím, že i tehdy se stal zázrak a že Bůh stál při nás, protože 12.7. ve 20:44 se přirozenou cestou narodila naše vysněná holčička, náš úžasný zázrak – Danielka.

Nyní je Danielce už 3,5 měsíce a je živým důkazem toho, že Bůh je s námi. Miluje nás a slyší naše prosby. Stojí při nás, i když mi máme pocit, že jsme sami. Danielka je důkazem, že ani pravděpodobnost výhry jacpotu, která je 1:2,4 miliardám, není pro Boha překážkou, protože s Ním je možné všechno!

A co dál? Dál se budu radovat z Danielky, našeho zázraku, a zároveň litovat – ne toho, že ty dva dříve počaté mrňousky nemám u sebe, ale spíše toho, že pod vlivem smutku jsem pro ně neudělala víc. Že jsem je nepohřbila, jména jsem jim dala až dodatečně (Maruška a Davídek). Že jsem se nechala vláčet, místo abych se s nimi důstojně rozloučila. Že jsem promarnila 3 roky života, kdy jsem se trápila neplodností a díky tomu přehlédla spoustu milých lidí, kteří mi přišli do cesty. Budu litovat toho, že právě projekt „Dítě v srdci“ jsem nepoznala dříve, protože díky němu by výčet věcí, kterých zpětně lituji, byl o poznání kratší. Díky Bohu za takové projekty jako je „Dítě v srdci“ !

 

Maminku můžete, v případě zájmu, kontaktovat na email ivanovotna00@gmail.com