O andílkovi Vojtíškovi

“Byla jednou jedna rodina, jmenovali se Novákovi”

Náš příběh začínal pomalu v průběhu let 1993 – 1996, kdy jsme spolu chodili, poznávali jeden druhého a hlavně si ujasňovali naše názory na jednotlivé – pro nás dost důležité věci. Já jsem epileptička, takže mi dělalo pomyšlení na těhotenství velkou starost. Zvládnu porod? Nezhorší se můj zdravotní stav, který je teď v pohodě? Neustále jsme řešili osobní zodpovědnost za to, co bude dál. Na genetice v Ostravě nám řekli, že vzhledem k tomu, že mé onemocnění je získané ze zánětu mozkových blan v pěti letech, tak pravděpodobnost genetického přenosu tohoto onemocnění je u našich dětí okolo pěti procent, což je nízké. A taky nám doporučili mít děti co nejdřív. Debatovali jsme a diskutovali a na konci bylo jasno – jdeme do toho. Brali jsme se v dubnu 1996 a věděli jsme, že bychom rádi měli čtyři děti, nejlépe hned tak po dvou letech po sobě,  když Bůh dá ☺ (ano znám ten vtip o tom, jak se Bůh usmívá, když člověk plánuje). Vůbec nám nepřišlo  a dosud nepřijde, že by to bylo moc, protože já sama mám tři sourozence, manžel je ze šesti dětí.

A protože nás má Bůh opravdu asi moc rád, tak se Amálka narodila hned v květnu 1997. Byla v pořádku, já jsem zvládla porod i všechno okolo bez problémů a moc dobře si pamatuju tehdy na tu obrovskou vnitřní radost, že je všechno v pořádku, že se můj zdravotní stav nezhoršil, že je všechno super. Tehdy jsem byla tak šťastná, že bych mohla lítat. Amálka měla rok, když jsme věděli, že nás zase bude víc. S velkou radostí jsme to jeden den oznámili manželovým rodičům, abychom hned druhý den uslyšeli v hradecké nemocnici drsné konstatování „srdeční akce nenalezena“. Nechtěla jsem tomu věřit, bylo to v 10. týdnu, ani jsem tam nezůstala, jela jsem domů s tím, že se lékaři museli splést. Nespletli, bohužel. Ani nevím, jestli to byla Johanka nebo Prokop, to mě dodnes mrzí. Doktor nám doporučil, abychom měli miminko nejdřív za půl roku. Nechali jsme tomu volný průběhu a v září jsme byli opět těhotní. Potom, co jsme přešli desátý týden, se nám velmi ulevilo, dokázali jsme se víc těšit a míň bát.  A dál všechno vycházelo –  Prokop se narodil v červnu 1999, Bětuška v roce 2001 a v roce 2003 jsme čekali další mimčo. Všechno vycházelo přesně podle plánů, což nás jen utvrzovalo v tom, jak moc nás má Bůh rád. Všechny děti byly zdravé, my byli v pohodě – co víc chtít? Byl začátek července, dětem jsme řekli, že nás čeká v prosinci velká radost, že nás bude víc, ty byly nadšené.

Při další návštěvě lékaře se mu něco nezdálo, poslal mě na genetické vyšetření do Zlína, tam mi udělali jedny testy, výsledek – vrozená vývojová vada, ale víc budou vědět až po dalších testech. Mám tři kamarády, kteří měli také genetické výsledky špatné  a miminko bylo zdravé, tak jsem si to moc nepřipouštěla a doufala, že všechno bude nakonec dobré.

Dodnes si pamatuju na ten den, kdy nám řekli, že miminko má vrozenou vadu, neslučitelnou se životem a pokud nezemře během těhotenství, zemře při porodu, to, že by žilo po porodu, lékaři vylučují.  Bylo 12. srpna 2003… Vyšli jsme tehdy z nemocnice ve Zlíně a já jsem se na parkovišti sesypala a brečela a brečela takovým tím vzlykavým pláčem, mému muži v náručí, on tam stál, objímal mě a nic neříkal. Stál tam a byl tam pro mě. Na ten okamžik nikdy nezapomenu, cítila jsem v něm velikou oporu,  nic neříkal,  jen mě objímal…

Tehdy jsem se vybrečela a bylo nutné se nějak k tomu postavit. Věděla jsem, že verdikt lékařů je definitivní a že není v mé moci to změnit. Jedno jsem také věděla hned – že ukončení těhotenství  nepřipadá v úvahu. Když už to má brouček spočítané, nebudu mu to krátit a užijeme si ho, pokud ho budeme mít. A vůbec nešlo o to, že jsme věřící, spíš jsem chtěla jako žena mít sama před sebou čistý stůl, že jsem udělala všechno pro to, aby mohlo žít.  Měsíc jsme se s tím srovnávali, snažili se před dětmi nedat nic znát, také jsem bojovala s lékařem, který nemohl pochopit, proč to neukončím.  Hlášky typu  „jste nezodpovědná, máte doma tři děti a tady zbytečně riskujete svůj život pro nic“ atd., tak ty byly na programu vždy, když jsem přišla na kontrolu. Na moji otázku, zda by se mnou mluvil stejně, pokud bych čekala zdravé dítě, zásadně neodpovídal.  Těhotenský průkaz mi vydal až ve 34. týdnu –  to vypovídá za vše.

Bylo nutné řešit další věci. Jak to říct dětem? Bylo jim tehdy 2,4 a 6 let. Dlouho jsem přemýšlela, v té době u nás doma byl populární sv. Petr, protože „má přece ty klíče od celého nebe“(hláška našeho čtyřletého syna). A protože se u nás doma před spaním povídaly pohádky zpaměti na přání (klidně i o ramínku na šaty – to mi nikdy nedělalo problém), tak jsem jim jednou večer před spaním začala vyprávět tuto pohádku:

„Byla jednou jedna rodina, jmenovali se Novákovi. Tatínek chodil do práce, maminka se starala o jejich dvě děti a psa, měli doma moc hezky a každý k nim rád chodil na návštěvu, protože u nich bylo dobře. Pánu Bohu se to moc líbilo, to jak se mají rádi, jak se k sobě hezky chovají a přemýšlel nad tím, že by jim měl dát nějaký dárek, za odměnu, že jsou takoví hodní. Nevěděl ale, jaký. Dlouho nad tím přemýšlel, ale nic ho nenapadalo. Svatý Petr viděl, že je Bůh zamyšlený, tak se ho ptal, co ho trápí. A Bůh mu řekl, že by rád obdaroval rodinu Novákových, ale neví jak. A tak přemýšleli spolu, až svatého Petra napadlo: “Pošli jim anděla!“ „Ale jak poznají, že je to dárek jenom pro ně, andělé jsou přece neviditelní!“ namítl Pán Bůh. „Tak jim dej miminko, to se hned po narození zase vrátí do nebe a oni tak budou vědět, že mají v nebi svého anděla!“ To se Bohu moc líbilo a tak to také udělal. Novákovým se narodilo miminko, které hned, jak si ho všichni pochovali a popusinkovali, se vrátilo zpět do nebe a tam dávalo na svoji rodinu pozor. A doma všichni věděli, že mají v nebi svého anděla, a že když je bude cokoliv trápit, můžou mu to říct. Všichni byli moc šťastní – Bůh proto, že je mohl obdarovat, svatý Petr proto, že mohl poradit Pánu Bohu (to se moc často nestává) a v rodině Novákových proto, že věděli, že je má Bůh moc rád, když jim poslal jejich zvláštního anděla jenom pro ně. A zazvonil zvonec a pohádky je konec!“

A čekala jsem, co bude. Náš čtyřletý syn byl od malička velmi zvídavé dítě, dokázal si dávat věci do souvislostí a taky že jo. Přišel za nějaký čas s otázkou: “Mami a my budeme mít miminko nebo anděla?“ „Tak to mě nenapadlo, vidíš, musím se zítra zeptat pana doktora,“ byla moje (dlouho připravovaná) odpověď. Druhý den jsme s manželem zašli na kafe, koupili domů zákusky a jeli za dětmi. Dojeli jsme domu, přede dveřmi bytu jsme oba na tváři vydolovali jakýs takýs úsměv a vešli domů. Děti už na nás čekaly, my jsme vybalili zákusky, uvařili si další kafe, sedli jsme ke stolu spolu s dětmi, které netrpělivě čekaly, co říkal pan doktor. Pomalu jsem odpovídala: „Pan doktor říkal, že budeme mít anděla!“ „Tak to teda ne, ať si ho nechá, já chci normální mimino!“ byla reakce našeho čtyřletého syna. Odpověděla jsem mu na to, že takový dar se neodmítá, že asi musíme být moc hodní, když nám Bůh dává takový velký dar. A že to musíme oslavit, proto  jsme koupili ty zákusky, protože to není samozřejmost, takový dar.  Od té doby vím, že vždycky dostanete sílu zvládnout těžkou situaci, když je to potřeba, prostě to dáte. I s úsměvem. A v tomto duchu jsme si užívali celé těhotenství. Zní to asi divně, ale bylo to nejhezčí těhotenství ze všech.

V té době velmi těžce onemocněl tatínek mého muže a bylo jasné, že dlouho mezi námi nebude. O našem miminku nevěděl, nechtěli jsme mu přidělávat starosti.  Ale naše děti věděly, že dědeček půjde brzy do nebe, aby tam naše miminko nebylo samo. Celé těhotenství byly pořád nalepené na mém břichu a povídaly si s miminkem nebo mu zpívaly. A když jsme byli na návštěvě u babičky a dědečka, tak náš syn tehdy pronesl „poslouchej ten hlas, to je děda Pepa. Ty ho neuvidíš, ale dobře poslouchej ten hlas, až ho v nebi uslyšíš, tak to je on!“ A takových krásných chvil bylo mnohem víc, škoda, že jsme si je tehdy nezapisovali.

Tchán zemřel a v sobotu 13.12.2003 měl pohřeb. Byli jsme tam i s dětmi, bylo mi dobře a celé jsme to zvládli. V neděli už mi ale dobře nebylo, tak jsme jeli do Zlína, kde jsme měli rodit. Vojtěch se narodil v 15:40 a byl moc krásný. A hlavně žil – celé těhotenství jsem se modlila za to, abych si ho mohla pochovat živého, aby nezemřel během porodu. Byl nádherný.  Když Vojtíška uviděl můj muž, sesypal se a brečel tím vzlykavým pláčem, kdy nemůžete nic změnit. Seděl vedle mě a já ho jenom držela za ruku a mlčela, Vojtíška v náručí. Sestra nám ho za pár minut vzala, šel do inkubátoru. Domluvili jsme se s paní doktorkou, že pokud bude zle, zavolá mě. Zatím jsem ale nesměla vstávat. Manžel jel za dětmi domů, netrpělivě na něho čekaly, hlavně na fotky Vojtíška. Večer za mnou přišla paní doktorka, že se stav zhoršuje a že můžu nahoru, že sestry o mě ví. Byla jsem u něj, mohla si jej pochovat a Vojtíšek zemřel v mém náručí. Manžel dal spát děti a přijel za mnou. Mohli jsme s ním být celou noc, až před pátou hodinou ráno si ho sestra vzala. Jsem za tento přístup zlínské nemocnice velmi vděčná, byli velmi milí a citliví.

Druhý den jsem dostala k podpisu papíry, kde byla mimo jiné zpráva od mého lékaře – cituji:

“těhotenský průkaz byl vydán tak pozdě proto, že jsem čekal na rozhodnutí rodičů, zda si plod ponechat…“.

Rozbrečela jsem se nad tou lží, nad tím vším, co jsem si musela u něj v ordinaci vyslechnout… Ošetřující lékař v nemocnici byl velmi vstřícný, tuto lživou větu ve zprávě označil jako „dle tvrzení rodičky nepravdivou, což dokazují i dokumenty z genetického vyšetření z července, kde je jasně napsáno, že rodiče si přejí plod ponechat.“ Velmi se mi ulevilo a tímto pro mě můj lékař skončil, hned po porodu jsem přešla k jinému a tohoto už jsem nikdy neviděla.

Vojtíšek měl klasický pohřeb v rodinném kruhu 19.12.2003, přijeli kamarádi, jeden známý kněz nám jej pohřbil. Bylo to neskutečné – nebyl tam žádný prostor na smutek, byla tam vděčnost, že jsme to těhotenství zvládli a hlavně, že to zvládly děti. Odpoledne jsme měli u nás  doma hostinu, oslavili jsme náš dar, dokonce bylo tak veselo, že se mě sousedka druhý den ptala, co jsme slavili.

A život šel dál… v září 2004 jsem si byla pro antidepresiva.

Děti po čase otevřely otázku mít další mimino, ale byla jsem proti. Viděla jsem svého muže, jak jeden týden nese rakev svého otce, druhý týden nesl rakvičku se svým synem. Kvůli němu jsem nechtěla už nic takového opakovat.  Na otázku dětí proč nechci, jsem odpověděla: “co kdyby to byl opět anděl?“  A můj syn (už šestiletý) mi tehdy odpověděl: „Takový dar se mami neodmítá, ani napodruhé…“ Dostal mě mými vlastními slovy.

Za sedm let po Vojtíškovi v roce 2011 se nám narodil Kubík. Reakce dětí? „Proč vám to trvalo tak dlouho?“ ☺

A tak si žijeme hezky, děti už jsou velké, za svého anděla jsem velmi vděčná, často se stává, že mu nahoru posílám svoje starosti, dostal do péče naši mužskou část rodiny.  (popravdě řečeno „Vojtěchu dělej něco se svým otcem, nebo ho zruším“ ☺ nebo  „do puberty máme děti na starosti my, od puberty ty Vojtěchu“ atd.)☺

 

Jsem si vědomá toho, že největší oporou pro mě byl, je a bude můj muž. A že bez něj bych to nezvládla. Vím, že vědomí Boží blízkosti v této situaci bylo velmi silné, že mě drželo vědomí, že mě má Bůh neskonale rád.

A tím jsem si jistá dodnes.

 

Sepsala maminka Helena Ondráčková. V případě zájmu jí můžete napsat na email Ondrackova.Helena@seznam.cz

Top