Sebastian a ti další

Poprvé jsem otěhotněla krátce po svatbě. Na dítě jsme se moc těšili a po velkém ultrazvuku jsme chlapci dali jméno Sebastian. Vše probíhalo dobře, ale postupně začala lékařka nervóznět, že dítě málo roste. Nepřikládala jsem tomu váhu, nepřipouštěla jsem si, že by se něco mohlo přihodit a napjatě očekávala, kdy ucítím první pohyby. Při jedné z běžných kontrol v 5. měsíci však došlo na nejhorší – lékařka nenašla srdeční akci. Následná kontrola u jiného lékaře obavy potvrdila. Dítě nežije. Zamlklé těhotenství. „To se stává, příště to dopadne dobře…“ Pro mě i mou rodinu to byl obrovský šok. Velmi bolestivý. Následovala hospitalizace, nejhorší, jakou jsem zažila. Nezájem a arogance nemocničního personálu byla neuvěřitelná. Připadala jsem si jako obtěžující hmyz, hlavně abych už byla rychle pryč. Navíc jsem ležela na oddělení perinatologie, kde byly i novopečené maminky a ze všech stran se ozýval dětský pláč, matky na chodbě vážily miminka po kojení… a do toho já. Bylo to šílené.

Další den byl vyvolán porod mého mrtvého dítěte. Nástroje k tomu potřebné, včetně jakési lopatky, ve které ho pak odnesli, jsem měla celý den na pokoji. Nikomu to nevadilo a já neměla sílu cokoliv řešit… Porod byl psychicky vyčerpávající záležitost, celou dobu jsem brečela, a nakonec ani neměla sílu se na syna podívat. Než jsem se stačila vzpamatovat a nějak reagovat, sestra mé dítě odnesla pryč. Nikdo se mě na nic neptal. Nic neřekl, nevysvětlil. Dodnes jsem se pořádně nevyrovnala s tím, že jsem ho vlastně nikdy neviděla.

Když jsem si za měsíc vyzvedávala pitevní zprávu a zeptala se, jak bylo s tělíčkem naloženo, bylo mi sděleno, že „se to spálilo s biologickým odpadem“. Povzbuzující, opravdu. Ani nevím, jak jsem se tehdy vypotácela ven… Jako rituál rozloučení jsme vyrobili lodičku, kterou jsme se svíčkami a fotkami z ultrazvuku symbolicky pustili po řece. To jsme ještě netušili, že to rozhodně neděláme naposledy.

Po potratu jsem nebyla v dobrém psychickém stavu. Chvíli jsem polykala nějaké prášky, ale stejně to nebylo k ničemu. Byla to příšerná zima. Někdy v té době asi začal pomalý rozklad našeho vztahu s manželem… že to nesouvisí? Ale ano, a jak! Zašli jsme i za naším oddávajícím knězem v naději na nějakou útěchu, ale zádušní mše nám nepřipadala jako něco, co by nám mělo nějak extra pomoct. Nic mu nezazlívám, vlastně ani nevím, co jsme od něj chtěli slyšet. Ale tam jsme to nenašli.

Postupně jsem začala zase fungovat, chodit do práce, bavit se…. Znovu jsem otěhotněla až za rok a půl, na začátku léta Bála jsem se, ale doufala jsem, že to dopadne dobře, přece to všichni říkali, že napodruhé už je to jisté. První ultrazvuk, srdíčko na monitoru, velká radost, nadšení… a konec. 12. týden, běžná kontrola s odběrem krve. Ale bez srdeční akce. Pláč, vztek, bolest. Nemocnice. Další kolo. Tentokrát bez porodu, ale nebolí to o to míň. Bolí to hrozně. Personál? Otřesný. Ale už jsem přece zvyklá…

Poměrně rychle potom jsem zase začala žít, pracovat, bavit se… ale taky blbnout a pít. Nebyla jsem alkoholik, ale zdravé to taky nebylo. Ani ne tak pro játra, jako pro duši. Vztah s manželem byl čím dál horší, nerozuměli jsme si. Mou vinou. Já dobrovolně trávila většinu času mimo domov. Z práce do práce, po práci do baru… Zpětně mám dojem, že jsem se vyhýbala problémům, bolesti. Nechtěla jsem nic řešit, a už vůbec ne sama se sebou nebo s Bohem. Všechny negativní pocity jsem zazdívala. Prací, jinými vztahy a rumem. Manžel své zoufalství řešil ve společnosti whiskey. Já jsem nebyla k dispozici.

Že jsem po roce objevila dvě čárky na testu, bylo spíš překvapení, po všem, co se dělo – ale není to znamení? Přestala jsem pít, zahodila cigarety a začala řešit jídelníček. Že to nestačí se však ukázalo velmi záhy – za 3 týdny. Tvářila jsem se před celým světem, a hlavně sama před sebou, že jsem silná, že mě to nesemele. Přece se to dalo čekat, navzdory ujišťování okolí, všemožným radám, přes debilní kecy, jak musím být hlavně pozitivní a pak to vyjde. Nevyšlo. Stalo se to zase. Ale já to zvládnu!

Semlelo mě to zevnitř, a pořádně. Moje „skleněná bublina“, kterou jsem si vytvořila, která mě měla chránit před vším zvenku, před emocemi, byla najednou pryč. Z té (alespoň navenek) silné ženy, která je nad věcí, se pomalu stávala křehká, zranitelná, roztřepaná hysterka. Manželství bylo v troskách, stejně jako moje psychika. Vědomí, že si za to vlastně můžu sama, mi v té chvíli nijak nepomáhalo.

Přišel podzim, psychické dno nás obou, hrozil rozvod. Psychické dno se projevovalo fyzicky. Skončila jsem na práškách na uklidnění a proti zvracení. Až tehdy mi došlo, že tahle to dál už nejde. Že jsme jako dvě trosky a musíme začít normálně žít.

Společnými silami se nám podařilo začít náš vztah a sebe samé dávat nějak do pořádku. Vánoce proběhly nejistě, nervózně, ale hezky. S Novým rokem jsme ruku v ruce vykročili do našeho nového, společného života. Společného nejen na papíře nebo v jednom bytě, ale skutečně spolu. Postupně jsme si vyjasnili spoustu věcí. Třeba že bolest ze ztráty těhotenství rozhodně není jen moje, ale že manžela to bolí neméně. A že tu bolest musíme prožít společně, protože budeme-li jí čelit každý zvlášť, tak se to do vztahu dříve či později promítne…

A teď by měl přijít ten happy end, že?

Teď, když jsme to tak pěkně vyřešili, tak to čtvrté těhotenství, které přišlo na jaře, prostě musí dopadnout dobře.

Přece jsme se i začali zase modlit, musí to vyjít!

Nevyšlo. Zamlklé těhotenství v 5. týdnu.
Konec. Zase ta hrozná bolest… proč se to pořád děje?

Proč doktoři pořád na nic nepřišli? Proč mi to Bůh dělá?? Nevím. Už se to nesnažím chápat.
Neustále bojuju s pocitem ublíženosti a nespravedlnosti, každá zpráva o zabitém dítěti vlastní matkou je jako píchnutí jehlou.
Ale co s tím? Nic. Zase se zvedám, jako vždycky předtím, ale tentokrát to jde těžko a pomalu.

Snažím se věnovat manželovi, volný čas plním novým studiem, koníčky, a taky cvičením a běháním po doktorech, jestli přijdou na něco nového. Dalšího těhotenství se děsím a k možnosti adopce se stavím stejně vlažně, jako k tomu, že bych měla začít mluvit s Bohem. Proč? A co bych mu řekla? Aspoň už vím, že Bůh není automat na kafe. Vztah založený na „já se teda budu modlit a občas zajdu do kostela, a Ty mi dáš dítě“ nefunguje. Chápu, ale stejně… náš už tak velmi vlažný vztah se ocitl na bodu mrazu. Třeba se to časem zlepší. Třeba se ten zázrak jednou stane. A třeba to bude všechno úplně jinak…

Top