Davídek Kunc

Narodil jsi se 6.4. v 5:28, o celých 10 dnů dříve a my měli svých 5 minut štěstí, kdy se zdálo, že je vše v pořádku a ležel si mi na hrudi. Pak tě odnesli, že prý tě jenom zahřejou, protože jsi maličký. Už tě nikdy nepřinesli. Přišla doktorka, že to konzultovali se specializovaným pracovištěm a je nutný převoz. Loučíme se, slibujeme, že za tebou brzy tatínek přijede. Při odjezdu doktorka hlásí "Má nemoc krve." Malém tě nedovezli. Dostávám prášek na uklidnění, usínám. Tatínek jede za tebou. Večer se vrací za mnou, že je to špatný, že jsi v kritickém stavu a nikdo nedokáže říct, co bude. Narodil jsi se s anémií. Lékaři na neo-res nechápou, že se na to nepřišlo. Měli to ukázat testy a ultrazvuky. Večer voláme do nemocnice, prý se životní funkce zlepšují. Usínám s lepším pocitem. Ráno přijíždí manžel, abychom spolu zavolali, jak se ti daří. Šok. V noci se rapidně zhoršil, musíte okamžitě přijet. Už jsem to věděla, věděla jsem, že mi umřeš. Měl jsi v noci velké krvácení do mozku. Propuštějí mě z nemocnice. Jsme doma, vyzvedáváme starší dceru u prarodičů. Objímám jí a brečím. Uklízíme postýlku, kolébku. Chystám dceři večeři. Funguji jako robot. Jdeme spát. V 8 ráno odjíždíme za tebou, naposledy. Jsme s tebou, držíme tě v náručí. Dáváš nám svoje poslední dvě hodiny svého života. Říkáme ti, že tě milujeme, pusinkujeme každičký kousek tvého malého tělíčka. Je 8.4. 11:42, umřel jsi mi v náručí a mně se zhroutil svět. Celých 9 měsíců mi všichni říkali, že je vše v pořádku, čekáte zdravého chlapečka. Realita je jinde. Život už nebude nikdy jako dřív. Odjíždíme domů s boxem těch mála vzpomínek, co jsme si na tebe mohli vytvořit. Nikdy na tebe nezapomeneme, Davídku.